pátek 19. prosince 2014

Láska k jelenům

tou neoplývám.
Pamatuji jednoho sádrového, který zdobil kdysi domácnost mých rodičů. Tatínek jednou za rok jelena odnesl do své dílny a natřel ho stříbřenkou...nebo zlatenkou. A pak ho zase přinesl domů a postavil zpět na kredenc.
Když jsme s bratrem docílili věk tzv. tenagerů, jelena jsme tajně odnesli. A ztratili :o)))
Tatínek byl zasmušilý ale maminka se smála. To byl konec jelena.
 Byl by, kdyby můj kolega neměl zdrobnělé příjmení. A kdybychom neměli rádi legraci. Tak jakési sobo-jelení náušnice jsem si pořídila jako psychickou vzpruhu... abychom v práci mysleli na něco jiného než na to..."co se dnes stane??...aneb kolik cestujících vrávorajících z předvánočních večírku upadne ? "

1 komentář:

  1. Jo,jo taky máme větší výskyt společensky unavených. Bohužel suplujeme záchytku.

    OdpovědětVymazat